Přeskočit na obsah

Wladimir Giesl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Wladimir baron Giesl von Gieslingen
Rakousko-uherský vyslanec v Srbsku
Ve funkci:
1913 – 1914
PředchůdceStephan Ugron
Nástupcepřerušení diplomatických styků
Rakousko-uherský vyslanec v Černé Hoře
Ve funkci:
1909 – 1913
PředchůdceOtto Kuhn von Kuhnenfeld
NástupceEduard Otto
Stranická příslušnost
ČlenstvíNárodně socialistická německá dělnická strana
Vojenská služba
Hodnostgenerál jezdectva (1914), polní podmaršál (1910), generálmajor (1906)

Narození18. února 1860
Pécs
Úmrtí20. dubna 1936 (ve věku 76 let)
Salcburk
TitulHodnostní korunka náležící titulu svobodný pán svobodný pán (1883)
RodičeHeinrich Karl Giesl von Gieslingen
PříbuzníArthur Giesl von Gieslingen (sourozenec)
Alma materTereziánská vojenská akademie
Profesediplomat a politik
CommonsWladimir Giesl von Gieslingen
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wladimir Rudolf Karl svobodný pán Giesl von Gieslingen (18. února 1860, Pécs20. dubna 1936, Salcburk) byl rakousko-uherský generál a diplomat z rodiny s vojenskou tradicí. Od mládí sloužil v c. k. armádě, souběžně působil v diplomacii. Důležitou úlohu v dějinách sehrál jako rakousko-uherský vyslanec v Bělehradě (1913–1914), kdy předal srbské vládě ultimátum předcházející vypuknutí první světové války. Po odchodu z diplomatických služeb dosáhl ve vojsku hodnosti generála jezdectva.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Wladimir Giesl (dole uprostřed) jako šéf rakousko-uherské vojenské mise v Černé Hoře

Narodil se jako mladší syn c.k. polního zbrojmistra Heinricha Karla Giesla (1821–1905),[1] který byl v roce 1883 povýšen do stavu svobodných pánů. Wladimir se na vojenskou dráhu připravoval nejprve v Hranicích, poté studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě,[2] kterou opustil v roce 1879 v hodnosti poručíka. Poté v nižších hodnostech sloužil u různých posádek v Rakousku-Uhersku, například v Brně, Sarajevu nebo Terezíně.

V roce 1893 vstoupil do diplomatických služeb a řadu let působil jako vojenský atašé v Istanbulu (1893–1909),[3] kde byl později pověřen také vedením vojenského diplomatického zastoupení pro Řecko a Černou Horu.[4][5] V roce 1894 byl povýšen na majora a v roce 1907 se zúčastnil mírové konference v Haagu. V Haagu reprezentoval rakousko-uherskou armádu, zatímco civilní složku zastupoval Kajetan Mérey.[6] Mezitím postupoval ve vojenské hierarchii a byl povýšen na generálmajora (1906) a polního podmaršála (1910).[7] V letech 1909–1913 byl rakousko-uherským vyslancem v Černé Hoře[8] a nakonec v letech 1913–1914 v Srbsku. Zde sehrál důležitou úlohu po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda před začátkem první světové války. Dne 23. července 1914 v 18 hodin předal srbské vládě ultimátum. Srbsko dostalo lhůtu na odpověď 48 hodin. Odpověď na rakousko-uherské vyslanectví doručil osobně srbský předseda vlády Nikola Pašić 25. července. Protože srbská reakce podle předpokladu nesplňovala požadavky rakousko-uherské nóty, Giesl podle instrukcí ministerstva zahraničí ukončil diplomatickou misi a vzápětí odjel do Vídně.[9]

Po návratu do Vídně byl povýšen do hodnosti generála jezdectva (15. srpna 1914)[10] a stal se styčným důstojníkem mezi ministerstvem zahraničí a generálním štábem. Vedení generálního štábu v čele s maršálem Conradem s ním však příliš nekomunikovalo a Giesl nakonec k datu 1. srpna 1915 opustil aktivní službu.[11] V roce 1917 byl vyslán do Turecka, kde měl připravit půdu pro návštěvu císaře Karla I. v Istanbulu. Po zániku monarchie žil v soukromí ve Štýrsku.

V roce 1889 se v Sarajevu oženil s Julií Davidovou von Rhonfeld, dcerou dalmatského místodržitele c.k. polního zbrojmistra Emila Davida von Rhonfeld. Měli spolu dvě děti.[12]

Wladimirův starší bratr Arthur Giesl (1854–1935) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generála jezdectva. V letech 1912–1914 byl velitelem 8. armádního sboru v Praze, po prvních neúspěších na srbské frontě na počátku první světové války byl penzionován.

Tituly a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Rodina užívala od roku 1773 prostý šlechtický titul s predikátem von Gieslingen.[13] Wladimirův otec získal v roce 1863 titul rytíře a v roce 1883 byla rodina povýšena do stavu svobodných pánů.[14] V roce 1915 obdržel Wladimir titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[15] Jako vysoký důstojník c. k. armády byl nositelem řady vyznamenání,[16] vzhledem ke své dlouholeté službě v diplomacii získal i ocenění od zahraničních panovníků.[17][18]

Rakousko-Uhersko

[editovat | editovat zdroj]

Zahraničí

[editovat | editovat zdroj]
  1. Rodina Heinricha Karla Giesla na webu geni.com dostupné online
  2. SVOBODA, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustadt; Vídeň, 1894; s. 83 dostupné online
  3. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1894; Vídeň, 1894; s. 204 dostupné online
  4. Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1899; Vídeň, 1899; s. 41 dostupné online
  5. Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1907; Vídeň, 1906; s. 209 dostupné online
  6. KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; s. 61 ISBN 978-80-86781-18-1
  7. 'Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1911; Vídeň, 1910; s. 175 dostupné online
  8. Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1910; Vídeň, 1909; s. 51 dostupné online
  9. Rakousko-uherské ultimátum Srbsku na webu Vojenského historického ústavu dostupné online
  10. Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  11. Služební postup Wladimira Giesla in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 55 dostupné online
  12. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1905; Gotha, 1905; s. 239 dostupné online
  13. Genealogisches Taschenbuch der Ritter- und Adels-Geschlechter 1880; Brno, 1880; s. 133–134 dostupné online
  14. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1887; Gotha, 1887; s. 311–312 dostupné online
  15. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1916; Vídeň, 1916; s. 274 dostupné online
  16. Generale und Obersten 1915; Vídeň, 1915; s. 2 dostupné online
  17. Přehled řádů a vyznamenání Wladimira Giesla in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1913; Vídeň, 1913; s. 52 dostupné online
  18. Přehled řádů a vyznamenání Wladimira Giesla in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1913; Vídeň, 1913; s. 283 dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]